Komfort, výmluvy a sádra

K tomu, abych tohle napsala, mě motivovala jedna skvělá a statečná cvičenka.
Když se řekne pravidelný pohyb. Co vy na to? 
Slyšíme to a čteme to na každém rohu. Je ve vašem životě něco jako pravidelné cvičení? Jste sportovní rekreanti, závisláci a nebo antisportovci?
Třeba svou oblíbenou lekci ve fitku, na kterou pravidelně chodíte?

To, co chci napsat, je z mojí dlouholeté zkušenosti. Často se stává (stávalo se), že v den, kdy mám lekci, se mi v telefonu začnou množit zprávy jako např.: "Nestíhám. Něco mi do toho vlezlo. Přišla návštěva. Mám lístky někam, ..." Podotýkám, že omluvné zprávy píšou klientky samy od sebe, já to nevyžaduju. Taky je fér, abych řekla, že takové klientky už na svých lekcích nemám. Berte to tedy naprosto obecně.
Ale proč se to děje, co myslíte? Proč si to rozmyslíme, couvneme, nechce se nám, ...
Já bych řekla, že to něco vypovídá o výčitkách svědomí a potřebě si to ospravedlnit hlavně u sebe. Někdy vím, že je to pravda a někdy zase vím, že je to výmluva jako hrom. Jako třeba, když někomu už po desáté umře teta.
Ale znáte to, že jo? Je príma sedět doma v teplíčku s dvojkou vínka a říkat si, že "pro jednou se to přece nezblázní".
A taky že ne, jasně, že nezblázní. Ale tak nějak se to naruší, rozbije...v těle i v hlavě.
Pravidelnost je ale důležitá. Nejen pro tělo ale i pro mozek. Budujeme si pozitivní návyk.
Někdy je těžké vylézt ze svého komfortu, do zimy, do tramvaje, ani do garáže pro auto se nám někdy nechce J. Vyžaduje to velkou dávku disciplíny, odvahy a zodpovědnosti hlavně k sobě.
Ale na druhé straně taky určitě znáte pocit, když se "přinutíme" na to cvičení jít. Ten pocit "PO". Bájo!
Je nám fajn, jsme rádi, že jsme šli a udělali něco pro sebe, že jsme se nevybodli na to, co nám dělá radost, že jsme dobří, že jsme vylezli ze svého pohodlíčka.
Naše tělo a mozek nám to vrátí. Cítí se skvěle. A že to někdy trochu bolí? No vždyť to k tomu patří.
Na závěr jeden příklad za všechny. Začala mi chodit na lekce pilates nová paní. Chytlo jí to tak, že nevynechala ani jednu lekci. A pak ... smska: "Mám ruku v sádře a naražené koleno. Můžu přijít cvičit?". Překvapilo mě to, ale napsala jsem "Jasně, že jo". Přijela. Dokonce autobusem. Cviky jsem jí upravila a ona to odcvičila parádně. Chodí pravidelně. Sádra nesádra!
A já si toho moc moc vážím.
A co si z toho vzít? To, že když se chce, všechno jde?
To určitě taky. Ale hlavně zvednout zadek!